TJ Sokol Vrané
Zde hledá Jyxo!

Sloupek

Z fotogalerie…

Souboj optimistů

Inzerce

Prodáme plachty pro plachetnici LT Finn v cenách od 3000,- do 8000,- Kč.

Přeplavba Tichého oceánu - Vynikající výkon Martina Hrušky in memoriam

Nikolaj Lesev : Tento článek je věnován Ing. Martinovi Hruškovi, kerý již není mezi námi, ale stále je v naší mysli. Martinovi se podařil vynikající jachtařský výkon. Přeplul Tichý oceán z Panamy přes Galapágy a Markézy do Tahiti na námořní plachetnici Halberg Rassy spolu s třemi dalšími odvážlivci. Plavba se podařila, trvala 3 měsíce a sokolská vlajka zavlála v řadě míst v Tichomoří.

Svoji pouť okolo světa zahájila IRMA (plachetnice dlouhá 11m a vážící 12 t) ihned po svém narození v jedné z nejlepších loděnic světa, švédské Halberg-Rassy. Tam si ji tam převzal majitel Ota Hons a postupně se přeplavil do Gibraltaru a dál pak na Kanárské ostrovy. Po odpočinkové pauze pak na podzim v rámci společensko-sportovní akce ARC (rally přes Atlantik) česko-anglická posádka doplula na ostrov Svatá Lucie v Karibiku. Dále na Trinidad pak pluli Ota a Jana již sami a zdárně překonali nevalné počasí typické pro tuto oblast, kde je navíc riziko pirátů, a přes ostrovy na severu Venezuely a Kolumbie dopluli do města zločinu, panamského Colonu. Dobrodružným proplutím panamského kanálu a zakotvením v metropoli Panamy Panama City (městu rozdělenému na půli bohatou - kokain city a ubohou - bloody city) ukončili 2.část své mise. Ve středu 17.2. přilétají 2 sokolíci (67 a 63 let mladosti) Martin Hruška, jachetní oddíl TJ. Sokol Vrané II. a Zdeněk Čermák, turistický oddíl TJ. Sokol Chomutov, aby doplnili posádku na 4 členy. Před námi byl nejdelší úsek plavby otevřeným oceánem z celé plánované plavby okolo světa trasa Panama Galapágy - Francouzká Polynesie , celkem téměř 5000 namořních mil (9000 km).

Po naplnění lodě až po okraj jídlem, vodou, naftou a rybářskými háčky jsme stáhli sokolskou vlajku a opustili kotviště Las Brisas de Amador na ostrově Perico a naposledy se potěšili pohledem na úžasné panorama Panama City. Jeli jsme na zadoboční vítr s vyloženou hlavní plachtou a kosatkou na pni a ve větru síly 4 -5 Bft. Po 24 hodinách jsme upluli 113Nm. Vítr, jak se dalo očekávat, postupně slábnul a následující dny jsme střídali plouživou jízdu na plachty s jízdou na motor.Vjeli jsme do tzv. Doldrums. Vzrušení přinášelo pouze časté zavrčení navijáku. Nejprve to byl tuňák. Vůně z jeho steaků brzy provoněla celou loď, ale především jsme si na nich pochutnali. Později přišel záběr tak razantní, který nás nenechal na pochybách, že ryba na háčku bude mimořádná. Prut se ohýbal a ryba šla přitáhnout velmi těžko. Až najednou nám předvedla svůj úžasný divoký tanec na ocase nad hladinou a my jsme ji mohli zahlédnout. Byl to nádherný Blue Marlin. Podařilo se nám jej po půlhodině dostat skoro k lodi.Už už jsme si mysleli, že se nám podaří jej ulovit, když se náhle vysmekl a byl zpět ve svém mořském království. Odhadem vážil 30 kg. Zdeněk jeho výskoky zachytil videokamerou. Měli jsme téma na celý večer. I když se nám jej ulovit nepodařilo museli jsme takový skoro úlovek oslavit a zklidnit své lovecké rozechvění. Vítr byl stále slabší a tak jsme pokračovali jízdou již převážně na motor a nafta ubývala. Cesta pokračovala pravidelným rytmem. Větší vyrušení přišlo v noci, kdy jsme zjistili podivný zápach v zadní kajutě. Příčinou byly vroucí baterky, které hrozily explozí. Martin vyhodnotil, že problém je zřejmě v regulátoru alternátoru, který dával již do nabitých baterek stále plný proud. Zastavili jsme motor, doplnili vyvařenou vodu a houpali se bez větru ve vlnách. V dalších dnech jsme pluli střídavě ve slabém větru nebo na motor při zapnutí všech spotřebičů. 8. den se zdálo , že jsme z oblasti tišin / Doldrums / venku a ve větru síly 3 BFt a s podporou rovníkového proudu 0,5 – 1 uzlu jsme upluli 101 Nm. Tento den jsme překročili rovník na zeměpisné délce 086st. 43,5 min. W. Následovalo nezbytné umytí vodou z Jižního Pacifiku, fotografování a sklenička rumu pro Neptuna a pochopitelně také pro nás. Další den jsme se opět trápili ve větru síly 2-3 Bft a v noci při bateriích nabitých na 90% nás zastavilo bezvětří. Driftovali jsme několik hodin. Galapážský San Cristobal byl již na dohled. Poruchu jsme komunikovali s dodavatelem lodi a ten nám přislíbil zaslání nového alternátoru a jako prozatímní řešení odsouhlasil odpojení alternátoru, abychom mohli dokončit plavbu i s využitím motoru. Po deseti dnech jsme dopoledne 1. března zakotvili ve Wreck Bay Puerto Baquerizo Moreno na San Cristobal .Byli jsme informováni o tom, že na Galapágách platí přísná odbavovací pravidla. Nikde jsme však nezískali konkrétní informace. V praxi to probíhalo tak, že krátce po zakotvení k nám přijela místní loď na které bylo 6 lidí, 1 pracovník z kapitanátu, 1 agent a 4 pracovníci NP Galapágy. Pracovníci NP požadovali zaplacení 100 USD na osobu, obdrželi jsme vstupenku do NP. Dále zevrubně prohlédli loď, všechny zásuvky, potraviny, lednici, odpadkový koš a všude svítili baterkou a věcí se dotýkali v chirurgických gumových rukavicích . Zdálo se nám, že k jejich zklamání vystavili certifikát o nezávadnosti lodi včetně Cocroach absence Certifikate. Tím, že nemuseli naši loď desinfikovat, jsme ušetřili pár desítek dolarů. Následující den jsme se museli ráno dostavit všichni do bytu agenta pro dovyřízení dalších formalit. Za Transit Permit a další poplatky jsme zaplatili 320 USD včetně 100 USD za službu agenta . Měli jsme povolení s lodí kotvit pouze u ostrova San Cristobal. Mohli jsme navštívit další dva ostrovy Santa Cruz a Isabelu ovšem prostřednictvím místních cestovních agentur a jimi provozovaných lodí. San Cristobal jako jediný z Galapag má sladkovodní jezero, jehož voda se po čištění používá jako pitná. Dle doporučení agenta jsme pitnou vodu však kupovali v plastových lahvích. Následovaly dny poznávání Galapág a jejich specifických živočichů a rostlin a přírody. Procestovali jsme celý San Cristobal. A tak jsme pozorovali všudypřítomné lachtany, leguány, kraby, při šnorchlování ryby, želvy a rejnoky. Museli jsme však neustále myslet na to, kdy obdržíme nový alternátor. Naštěstí nám místní elektrikář s pomocí inženýra; v Quayakilu alternátor opravil, ale chtěli jsme mít na cestu přes Pacifik jistotu. Měli jsme informaci, že byl neprodleně odeslán ze Švédska službou DHL. Za několik dnů byl v Ekvádorském Guiaquilu. Odhadovali jsme, že jej obdržíme během následujících dvou dnů. V pátek 11.3. přijel ráno agent a sdělil nám informaci, že v Japonsku došlo k velkému sopečnému výbuchu a že se celým Pacifikem šíří vlna tsunami, která má dorazit na Galapágy tento den kolem páté hodiny odpoledne. Většina lodí neprodleně vyjela na moře. Mnozí z těch co plánovali přeplavbu Pacifiku se rovnou vydali na cestu. Také my jsme opustili kotviště kolem poledne. Nikdo si neuměl představit co konkrétně bude vlna znamenat. Měli jsme informaci, že se šířila zprvu rychlostí 800 km za hodinu. V půl páté jsme si oblékli záchranné vesty a upínali jsme své pohledy do daleka k moři abychom viděli přicházející vlnu. Čas pomalu plynul, asi po hodině se hladina urovnala a měli jsme pocit mírné vlny. Volali jsme VHF kapitanát a ten nám ještě nepovolil návrat na kotviště. Na kapitanátu panoval zjevně zmatek. Před půlnocí jsme dostali povolení k návratu s doporučením zakotvit na stejném místě kde jsme byli před tím. Oddychli jsme si. Ráno jsme se dozvěděli od místních lidí, že vlna skutečně Puerto Baquerizo Moreno zasáhla, po páté hodině. Zaplavila nábřeží a domy . Tak rychle jak přišla tak rychle se voda vrátila na moře. Větší škody nebyly zaznamenány. Následující dny jsme chodili na letiště a očekávali doručení naší zásilky. Avšak po informaci od celníků z Equadoru, že alternátor bude dodán až 21.3., a to ještě na ostrov Santa Cruz vzdálený od San Cristobal cca 70 mil, jsme převzetí zásilky vzdali, neboť jsme na Galapágách „čekali“ již 14 dnů. V poledne 15.3 jsme vypluli ve slabém přednočním větru 2-3 Bft směrem na jih s alternátorem, který nám opravili na Galapágách. Druhý den vítr přicházel z různých směrů, ale hlavně byl slabý . Motorovali jsme 18 hodin a zdálo se, že opravený alternátor je v pořádku. Třetí den foukal vítr NNW 3-5 tak jsme vysadili kosatku s využitím pně a vypustili hlavní plachtou a pokračovali kurzem 230 . Moře bylo bouřlivé, vlny do 5ti metrů , celý den a noc pršelo, ale alespoň jsme přidali dalších 105 Nm. Čtvrtý den jsme pod 5tým stupněm jižní šířky. Pod slabým větrem ESE 2-3 jsme pluli stále kurzem na jihozápad ale velmi pomalu. Museli jsme jet opět na motor. Sledovali jsme pečlivě veškeré hodnoty dobíjení baterií. Celý den a noc prší, byli jsme zalezlí v kajutě, řídil větrný autopilot. Moc veselou náladu jsme zrovna neměli.V posádce se objevily i obavy abychom stihli letadlo domů z Tahiti, myšlenky na zpáteční cestu na Galapágy či do Peru s možností odletu z Limy, obavy o dostatek nafty , apod. Kapitán Ota presentoval katastrofický scénář, který počítal s průměrnou rychlostí 3,7 uzle, která zaručovala, že pohodlně budeme na Tahiti do odletu letadla začátkem května. To situaci poněkud uklidnilo. Konečně pod 7mým stupněm jižní šířky se objevil pasát ESE /SE o síle 4-6. Pluli jsme ve vysokých 3 - 5 m vlnách kurzem kolem 260 stupňů na hranici možností plachet na motýla. Dvě kosatky vytažené na jednom rolfoku jsou na odchylku od zadního větru citlivější než kosatky na dvou stězích. Stále nám chybělo 10 stupňů. Potřebovali bychom pro náš kurz vítr E podle předpovědi, ale ten nepřicházel. Cesta ubíhala, pluli jsme rychlostí kolem 140Nm za den. Podporoval nás proud 1,2-1,5 uzlu.V průběhu cesty jsme měli spoustu rybářských zážitků a úlovků, chytali jsme stříbrné tuňáky a zlaté dorády. 10. den jsme dosáhli 1000Nm v pasátu ESE 5. V pasátu ESE / E 4-6 jsme pluli v pohodě i v následujících dnech až nás z letargie probudila malá rybářská loď, kterou jsme uviděli, až když nás překřižovala. I potom nám občas téměř zmizela za velikou vlnou. Za celou cestu na otevřeném moři jsme potkali celkem 3 lodě, žádná z nich nebyla plachetnice. Na několik dnů jsme zrušili motýla a jeli více na jih v zadobočním větru. 16.den naší plavby jsme chytili asi 20kg tuňáka, takže následovaly rybí hody a také zavařování masa do sklenic. Poslední týden jsme si užívali plachtění na čistý zadní vítr síly 4 v pěkném počasí a pouze sledovali, jak nás větrný autopilot vedl rychlostí kolem 7mi uzlů na západ k cíli naší cesty. Po 24 dnech a uplutých 3167 Nm jsme zakotvili na Fatu Hiva v zátoce Bay of Virgins.V každém případě vjezd do zátoky sevřené ve skalách s palmami a bílým kostelíkem je po tak dlouhé době na moři úchvatným a velkým zážitkem. Jsme v ráji, jsme v Polynésii. Po 4 dnech odpočinku a výletu do kopců jsme si také obohatili jídelníček o kokosy a banány. Dále jsme přeplouvali na ostrov Hiva Oa do hlavního města Atuony. Záďová kotva, kterou používaly i další lodě v zátoce držela.. V kanystrech jsme postupně navozili 200l nafty, dostatek vody a udělali několik výletů včetně návštěvy hřbitova a musea P. Gauguina a J. Brela. Šli jsme se přihlásit na policii, což jsme měli udělat ještě před návštěvou ostrova Fatu Hiva, ale odpověď byla taková, že máme přijít až další den dopoledne. Nakonec jsme se nepřihlásili vůbec. Po třech dnech jsme vypluli směr atoly Tuamotus. První noc nás provázela jedna přeháňka za druhou kdy vítr zesílil až na 7 -8Bf, vlny do boku do 5ti metrů. Vlny stejně jako proud 1,0 uzlu v zádech zůstávaly po celou cestu ale jinak bylo počasí téměř ideální. Přes den sluníčko, v noci jasno, měsíc v úplňku, vítr 4-6Bf. Za poslední den jsme upluli 167Nm a po poledni 21.4. proplouváli s určitými obavami průlivem Garue na atolu Fakarava. Dle instrukcí z pilota voláme na radnici pro určení místa k zakotvení. Zakotvěte tam kde ostatní lodě. Byly tam pouze dvě, tak jsme zakotvili vedle nich. Ocitli jsme se v dalším ráji. Několik dní jsme si užívali kokosy, koupání v křišťálové vodě mezi ostrůvky korálů, kde proplouvaly barevné ryby, ale také rejnoci a žraloci.Nic Vám neudělají , kdyby se přiblížil praštěte ho po hlavě a on dá pokoj odpovídají mi místní ženy na otázku zda jsou nebezpeční. No to se řekne: praštěte ho po hlavě! Využili jsme skládací kola a projížděli se po ostrově. Na jediné 40km dlouhé cestě vybudované před plánovanou návštěvou presidenta Chiraka, který nakonec stejně nepřijel. Ale cesta zůstala.! Byly Velikonoce a přidali jsme se k místním a šli do kostela. Slavnostní atmosféra, všude plno květů, tradiční oblečení, kytary a nádherný zpěv v nás zanechaly nezapomenutelný dojem.
Letadlo na Tahiti čekat nebude a tak jsme zvedli kotvy a po 242 Nm a celkově 4 942Nm se vyvázali v přístavu hlavního města Tahiti Papeete. Imigrační a celní procedura proběhla rychle a bez problémů. Úředníkovi se ale líbilo Otovo tričko s plachetnicí a nápisem IRMA Pacific Crossing 2011. Měl z něho velkou radost!
My jsme měli také radost, že jsme ve zdraví přepluli Pacific! Stahujeme sokolskou vlajku a přejeme Otovi s Janou Good luck na další půlce zeměkoule.
Ing. Martin Hruška "in memoriam"